Potkal jsem se s ním úplnou náhodou. Z části to bylo zaviněno mou vlastní nemotorností, z části za to mohl magický okamžik tehdejšího večera. Procházel jsem se lesem kus za naším sídlištěm se snahou urovnat si změť myšlenek, které se mi svíjely v hlavě. Byl to jeden z těch momentů, kdy člověk musí na vzduch.

Sešel jsem z cesty, prolezl pár křovinami a bloumal jsem si už jenom tak, kam mě nohy nesly. Tma houstla a kolem mě začal nabývat nečekaných rozměrů smrad rybiny. Mlha se převalovala přes kořeny starých vrb a já měl pocit, že už to nemůže být víc magické. Ukázalo se ale, že bez pochyby může. Podařilo se mi totiž v té změti větví, listů a keřů zakopnout o bludný kořen.

Noční klid přerušilo hlasité šplouchnutí, já zapadl mezi rákosí a zabořil svůj překvapený obličej do bahna. Ihned jsem cítil, jak mi zima zaplavuje celé tělo a než jsem se vzpamatoval, byl jsem mokrý od hlavy k patě.

"Breke-cheche! No tys tam teda zaplul!" vykřikl za mnou pobavený chraplavý hlas.

"To zní jako..." pomyslel jsem si. 

"Nelež tam jak nafouklej akcionář!" řekl hlas potom a já se leknutím otočil. Vodník!

Seděl tam nade mnou na staré vrbě, z pusy vypouštěl obláčky dýmu a vypadal, jako by utekl z nějaké Ladovy ilustrace. Dlouhé šedivé vlasy se mu lepily na krk, pod nosem mu seděl obří knír a z dlouhého zeleného ošoupaného kabátu mu neustále odkapávalo. Chvilku jsme na sebe jen mlčky hleděli a já nemohl věřit vlastním očím. Vodník po chvíli vyprskl smíchy. 

"Bre-chechecheche! Ty vole ty seš teda dobrej! Máš celej ksicht vod bahna a čumíš na mě jak na zjevení! Koho tady strašíš? Brechecheche..." Jeho smích přešel do chraplavého bublavého kašle. Když dokašlal, odplivl si za sebe, utřel si pusu a slezl na zem. "Uka, vstávej," řekl potom vážně a podal mi ruku. "Sranda musí bejt, ale tohle je vo zdraví. Kámoš se takhle otužoval, páč mu prej dělalo dobře na klouby, když si je každý ráno máčel v ledový vodě…”

Rychlým pohybem mě vytáhl na nohy, mávl na mě, abych ho následoval a vyrazil podél jezera. Ani nevím, proč jsem šel za ním. Nejspíš jsem byl z toho setkání ještě celý vyjevený.

“… ani hovno dobrý na klouby,” pokračoval Vodník. “Jednou ráno vstal a zjistil, že se mu protočily kolena na druhou stranu. Vod tý doby chodí pozpátku! Brekechecheche!”

Aniž by si všiml, že se jeho historce nesměji a že jen dál nevěřícně civím, odhodil pár větví, ke kterým jsme mezitím dorazili, a přede mnou se zjevila stará autosedačka, pár dřevěných krabic a jeden velký kožený kufr. Když ho Vodník vzal do ruky, zacinkalo v něm sklo.

“Posaď se,” pokynul mi blahosklonně. “Jako doma.”

Otevřel kufr, zahrabal v něm a vyhodil pár prázdných lahví. Pak narazil na jednu, která byla skoro do půlky plná průhlednou tekutinou, spokojeně se usmál a lahev mi ukázal.

“Na zahřátí. Ať nenastydneš," natáhl ke mě ruku s lahví. Zaváhal jsem.

“Nedělej hrdinu vole, seš celej promáčenej! To je preventivní, na vyhnání červa. Hele,” řekl potom, odšpuntoval lahev a s chutí do sebe kus naklopil. Přivřel oči a spokojeně zamručel. Pak se zamračil, zaskočilo mu a rozkašlal se.

“Brekekeke-”

“Jste v pohodě?” zeptal jsem se.

“Jasný, to nic neni,” odbyl mě a znovu si odplivl. Bolestně u toho zavrtěl hlavou a lahev mi podal. “Je to dobrý. Fakt.”

Napil jsem se jen zlehka, abych ho neurazil. Ale nebylo to tak špatné, jak jsem čekal.

“Co ty tady vlastně děláš takhle v noci? Sem nikdo nezabloudí, co je rok dlouhej,” zeptal se Vodník po chvíli a podíval se na mě starýma modrýma očima.

“Já… Potřeboval jsem si urovnat pár myšlenek,” řekl jsem neurčitě.

“Ženská?”

Chvíli jsem mlčel, ale nakonec jsem kývl hlavou. Vodník se otcovsky usmál.

“Napij se ještě. Na to procházky nepomáhaj!”

I když jsem si stále nebyl jistý, kde jsem se to ocitl, napil jsem se ještě. A po chvíli znovu. A pak ještě jednou…

Čím míň bylo pochybného alkoholu, tím jsem byl výřečnější. Ukazoval jsem Vodníkovi fotku své snoubenky. Po chvíli jsem už mluvil o tom, jak moc ji mám rád a co všechno bych pro ní neudělal. A za nějakou další chvilku jsem už nadával na to, že se mi nikdy nedařilo, abych si uměl pořádně stát za svým. Abych zastával roli muže, který je rozhodný a nebojí se prosadit si svůj názor. Někdy si ani nejsem jistý, jestli nějaký názor vůbec mám. Kvůli tomu jsem také dnes vypadl z bytu. Vodník celou dobu přikyvoval hlavou, občas něco zamručel, nebo přidal jednu ze svých evidentně vymyšlených historek.

Mezi následujícími událostmi jsem už začínal mít trochu mezery. Vím, že Vodník prohledával svůj kufr a nejspíš našel jednu nebo dvě další nedopité lahve. Také si ještě matně pamatuji, že jsme vstávali a někam jsme horečně šli. Mezi posledními vědomými záblesky si vybavím světla pouličních lamp, tác plný panáků, někoho, kdo hraje na ošoupanou kytaru, a nakonec dvě mužské chlupaté ruce, které mi svlékají zabahněné oblečení. Zbytek noci pro mě zůstal ve tmě. Jestli je tohle způsob, jak si pročistit hlavu po hádce se svou drahou polovičkou, to jsem nestihl posoudit.

Probudil jsem se doma v posteli. Paprsky slunce prosvicovaly do ložnice skrz bílé záclony. Měl jsem na sobě svoje pyžamo a všude bylo ticho. Chvíli jsem si myslel, že se mi celý ten opilecký večer s vodníkem jen zdál. Když jsem si ale sedl a zamotala se mi hlava tak, že se mi zamžitkalo před očima, bylo jasné, že byl včerejšek velice reálný. V krku mě škrábalo a mezi zuby jsem měl ještě zbytky nakládané cibule. Jak jsem se ale dostal domů?

A jakto, že vedle mě neleží Ona?

Nemotorně jsem si stoupl. Nejdřív se napiju sklenice vody a pak teprve budu přemýšlet o včerejšku, řekl jsem si. Než jsem se ale stačil dokodrcat do kuchyně, uslyšel jsem z obýváku hlasité chrápání. Pomalu jsem pootevřel dveře a netačil se divit. Na gauči spal Vodník. Jednu nohu na zemi, zamotaný do naší deky, ruku měl ponořenou do sklenice vody, která stála vedle gauče. Po chvilce si odfrkl, bublavě si odkašlal a otevřel své průzračně modré oči. Když mě viděl, jak ho šmíruju škvírou ve dveřích, usmál se.

“Takovýhle pospáníčko jsem neměl dost dlouho, ti řeknu!”

“Co se včera dělo?” vešel jsem vyděšeně do místnosti. “Nic si nepamatuju.”

Vodník si sedl na gauči, zamračeně zavzpomínal, ale hned zavrtěl hlavou.

“Já taky ne, kamaráde. Naposledy toho kotlíkáře s kytarou. Hele, to jsem měl strejdu, kterej si doma vyrobil benžo ze starý židle…”

Neposlouchal jsem ho. Musím najít telefon! Byl v kapse kalhot, které ležely v ložnici na zemi. Žádná zpráva od Ní, žádný zmeškaný hovor. Vytočil jsem Její číslo. Neúspěšně. Telefon měla vypnutý.

“To je průšvih, kamaráde,” vtrhl jsem zpátky do obýváku s mobilem v jedné a s kalhotami v druhé ruce. “A čí jsou tohle kalhoty? Moje totiž určitě ne.”

Vodník se usmál.

“Jooo, svlíkali jsme tě s hospodským z těch tvejch promáčenejch hadrů. Tohle byly kalhoty, co tam měl vzadu v kumbálu.”

Zavrtěl jsem naštvaně hlavou.

“To je průser,” řekl jsem a pak se na něj zaraženě podíval. “A co tady vlastně děláš?”

Vodník se zamyšleně rozhlédl po našem obýváku a pak pokrčil rameny.

“Co já vim. Asi jsi mě vzal k sobě, abych měl kde přespat. Vidíš, jakej jsi rozhodnej muž činu! Brekecheche!” zasmál se.

“Kde máš snoubenku?” zeptal se potom, když viděl, že mně do smíchu rozhodně není.

“To nevim,” řekl jsem zničeně a zkoušel se jí znovu dovolat. “Nejspíš u sestry. Už vidím tu hádku: Buď tvůj novej kámoš nebo já!”

“Přestaň jí tak podceňovat,” urovnal si Vodník zamyšleně dlouhého kníra. A pak nejistě dodal: “Určitě má víc pochopení, než si myslíš…”

Nevnímal jsem ho a ještě jednou jsem Jí zkusil zavolat. Opět neúspěšně. Sedl jsem si vedle Vodníka na gauč s obličejem v dlaních.

“Tohle se nemělo stát. Tys tu vůbec neměl být. Ona je můj anděl, chápeš? Co když jí kvůli tobě ztratím?”

Vodník se zamračil, ale místo odpovědi vstal a zvedl kalhoty, které jsem hodil na zem.

“Nevzdával bych to, kamaráde. Sice nevíme, co se včera dělo, ale na místě činu by nám mohli poradit.”

Když jsem se na něj podíval nechápavě, zamával přede mnou kalhotami.

“Minimálně tam musíme vrátit to oblečení. Ještě k tomu bylo takový slušivý tričko. Tos nechal kde?”

Když jsme dorazili do hospody, vítal nás hospodský s obrovským úsměvem na tváři.

“Tak co? Přečkali jste noc? Co tvoje snoubenka, chlapáku?” zasmál se na mě a já se nechápavě otočil na Vodníka. Ten jen kývl hlavou.

“Myslim, že ses tu o ní taky zmínil.”

Hospodský nám přinesl dvě piva a postavil je na jeden ze stolů. Pokynul nám rukou, abychom se posadili, a vzal si ode mě zpátky oblečení. Vodník si spokojeně sedl a nadšeně se napil. Já mezitím vzal telefon a zkusil znovu zavolat Jí. Opět žádný výsledek. Napsal jsem tedy alespoň esemesku: “Zlobíš se? Omlouvám se za včerejšek. Vážně jo. Prosím ozvi se.”

Vodník na mě mrkl, pak mi vzal mobil a položil ho na druhou stranu stolu. Podal mi pivo.

“Šup. Co je to za melodramata tohleto? Nesmíš se tou ženskou nechat takhle drásat. Dobře, byla to trochu divoká noc. No tak co? Přece se z toho hned neposereš a nesklapneš paty. Jedna propitá noc manželství nezničí, to si pamatuj! Jste teprve zasnoubený a ona už tě má obmotanýho kolem prstu? Kolik vám je, padesát?”

Povzdechl jsem si. Vzal jsem pivo a napil se.

“Ať si klidně trucuje, hele!” pokračoval Vodník víc nahlas. “Nám je to jedno, no ne? Brekecheche! Hospodo!”

Vodník objednal dva panáky a pro sebe další pivo. Přitom prosil hospodského, jestli mu může místo hladinek nosit čochtany. Je na to prý tak nějak víc zvyklý. Já jsem se znovu napil svého piva a pokýval jsem hlavou. Třeba má ten Vodník pravdu. Nabídl jsem nocleh kamarádovi, kterého jsem potkal v průběhu večera. Na tom přeci není nic špatného.

Po po dalších dvou pivech a ještě jednom panáku mi zabzučel telefon. Vodník zrovna vyprávěl, jak dělal v mládí instruktora plavání a málem se mu podařilo utopit celé oddělení jedné zahraniční banky.

Zamžoural jsem na mobil, kde na mě svítila zpráva od Ní: “Nezlobím se. I když by mě ještě včera ráno nenapadlo, že budu v noci stlát bezdomovci. Jsem u sestry, vyzvedni mě, až na mě budeš mít čas.”

Vzhlédl jsem od mobilu a zadíval se na Vodníka. Už nepůsobil tak pohádkově jako včera.  Jak mě mohlo vůbec napadnout, že to je Vodník?

“Jsem si jistej, že pan Obenhauer na ten kurz do dneška vzpomíná jako na jednu z těch nejhorších firemních investic, brekecheche,” rozesmál se Vodník a s ním i hopodský a pár štamgastů. Vodník mrkl na hospodského. “Nalej nám ještě dva panáčky, prosimtě.”

Přestávalo se mi to líbit. Ona má pravdu. Vždyť tady už druhý den sedím v hospodě s nějakým bezdomovcem. Jaký jsem měl vůbec důvod ho vodit domů? Nevím. A co jí pak na to řeknu? Netuším vůbec. Jediné, čím jsem si byl stoprocentně jistý, bylo, že Jí se tohle určitě líbit nebude.

Hospodský přinesl panáky a na lísteček přede mě připsal dvě čárky. Potom se ke mě naklonil.

“Je ti jasný, že to dopadne jako včera večer?”

“Jak to myslíte?”

Hospodský hodil hlavou směrem k Vodníkovi.

“Ten chlap nemá žádný peníze, budeš to zas všechno platit ty.”

Otočil jsem se na Vodníka, který nepřestával vyprávět. Teď spokojeně zvedal panáka ke stropu a připíjel všem ostatním. Potom se otočil i na mě a zasmál se svým bublavým smíchem, který na mě doteď působil vesele a žoviálně, ale který teď zněl spíš jako zvuk nějakého starého rovrzaného dieselového motoru.

“Brekechecheche! A na mého dnešního hoteliéra…” zahýkal a mě se jeho slova rozezněla ozvěnou v hlavě. Zamrkal jsem na něj nevěřícně a jeho rozchechtaný obličej se přede mnou na chvíli rozprskl na tři až pět až dvacet rozšklebených Vodníků. Chvíli jsem na ně všechny zíral s otevřenou pusou. Ten chlap mě už druhej den v kuse využívá!

Praštil jsem pěstí do stolu a vstal jsem. Celá místnost ztichla. Hodil jsem na stůl pětikilo a beze slova se rázným krokem odpotácel z hospody.

“Počkeej!” vykřikl Vodník a vyběhl za mnou.

Dohonil mě před hospodou.

“Co blbneš, kamaráde?” zavolal hlasitě, až se z toho rozkašlal. Šel jsem dál a nezastavoval se. Musel popoběhnout, aby mě trochu dohnal. Dál u toho kašlal.

“Tebe… Brekeke… Naštvalo, že jsem ti řek… Breke… Brekekeke… Že seš… Breke…”

Musel se ale zastavit, protože se rozkašlal ještě víc. Hýkal a sýpal. Plival kolem sebe a lapal po dechu, ale jakmile se mu podařilo trochu nadechnout, znovu se rozkašlal.

“Počkeej sakra… Brekekeke… Nemůžu za tebou takhle běhat, neni mi nejmíň.”

Nezastavil jsem se a šel jsem dál. Nenechám se takhle citově vydírat.

“Tak běhej za někým starším,” křikl jsem přes rameno.

Zazvonil jsem a otevřela mi Její sestra. Zkoukla mě od hlavy až k patě. Měl jsem rozcuchané vlasy, podlité oči, nakřivo oblečenou bundu a rozvázanou botu. Pobaveně se pousmála a potom zavolala dovnitř.

“Tak ho tady máš.”

Zmizela v bytě a já jsem slyšel tiché krůčky bosých nohou mé snoubenky, jak se blíží ke vchodovým dveřím. Stál jsem tam zbědovaný, unavený, opilý a s obrovskými výčitkami.

Objevila se ve dveřích s úsměvem na tváři.

“Vyspali jste se dobře?” zeptala se klidně.

Její výraz jsem nechápal. Čekal jsem cokoliv, ale úsměv opravdu ne.

“Ty… Já… No, víš… On…”

“Co se děje?” zeptala se.

“Co se děje?” zopakoval jsem překvapeně. “Ty se nezlobíš?”

Zasmála se.

“Nezlobím. Už ses mě na to ptal. Jednou dneska a asi tak stokrát včera v noci. Nezlobím, nezlobím, nezlobím. Proč bych měla?”

“No… Vždyť jsem přitáhl domů neznámýho bezdomovce. Byli jsme oba opilý jak dáni, donutil jsem tě mu ustlat na gauči…”

Usmála se ještě víc.

“Pamatuješ si, jak ses dostal domů?” zeptala se a já ztratil nit.

“No…”

Koukla na mě zasněně.

“Přišel jsi s tím, že tě zachránil vodník. Že mi tě vytáhl z jezera. Ale když jsem se zeptala, kde je, řekl jsi, že jsi ho nechal spát venku před domem. Ještě jsem tě musela přemlouvat, abychom ho vzali dovnitř.”

Zarazil jsem se. Vzpomněl jsem si na pohled z chodby přes skleněné vchodové dveře do našeho paneláku. Vodník seděl venku, znaveně se opíral o zábradlí a klimbal.

“Kde je teď?” zeptala se.

“No. Nechal jsem ho venku…”

Podívala se na mě vyčítavým pohledem.

“Už zase? Přece jsme se v noci bavili o tom, že může mít zápal plic! Prosila jsem tě, abys ho vzal do nemocnice.”

Rychle ke mě čichla a zavrtěla hlavou. “A tys ho místo toho vzal znova do hospody. Pojďme.”

Obula se, vzala kabát, chytla mě za paži a odvlekla mě chodbou ven z domu.

V hospodě nebyl. Ani v blízkém okolí. Prošli jsme celé sídliště, až jsme se dostali k lesu, kde jsem se toulal včera večer.

“Tady někde měl ty svoje krámy,” řekl jsem. Chvíli jsme se prodírali keři a spadanými větvemi, až jsme našli místo se starou autosedačkou. Ani tady nebyl. Už jsem začal myslet na to, že si třeba poradil sám a chystal jsem se navrhnout, abychom se vrátili domů a na celou tuhle eskapádu zapomněli, když jsme zaslechli slabé chraplání.

“Haló! Jste tu někde?” zavolala Ona starostlivě.

“Brekekekekeke!” ozvalo se ze břehu řeky. Vodník ležel pod vrbou, na které jsem ho viděl poprvé. Oči měl kalné, dýchal jen zlehka, ale když mě zahlédl, usmál se.

“To seš ty? Jak rád tě vidim, kamaráde. Už jsem myslel, že to mám spočítaný.”

“Nemáte,” řekla Ona a naznačila mi, ať jí ho pomůžu posadit. “Ničeho se nebojte.”

Vodník se na Ni usmál a pak se ke mně otočil.

“Už ti rozumim, chlapáku. Už teď vidim, že tahle holka je anděl. Vyprávěl jsem ti, jak jsem z jedný svý bejvalky vymítal zlý duchy? Pozdějc jsme zjistili, že to bylo jenom… Brekekekekeke…” než stihl historku dopovědět, hlasitě se rozkašlal. Ona ho umlčela.

“Buďte v klidu. Všechno už je dobré.”

Záchranka byla na místě za chvíli a my jsme mohli Vodníka vklidu předat doktorům.

“Stavíte se za mnou do nemocnice, žejo?” zeptal se potom ještě přes kyslíkovou masku.

“Já jsem z tolika lidí v bílým trochu nervózní. Je to dost dlouho, co jsem byl naposled pořádně v civilizaci,” špitl potom.

“Jasně že ano,” usmála se na něj Ona a pak do mě šťouchla loktem.

“Určitě se stavíme!” vyhrkl jsem a taky se na něj usmál.

Záchranáři zabouchli dveře sanitky a ta se s houkáním rozjela pryč. My jsme vyrazili směrem k domu. Ona mi tiskla ruku.

“Jsem ráda, že to nakonec dobře dopadlo. I když jsem zase musela zastat roli rozhodného muže já. Bude ti to ještě trvat.”

“Ale vezmeš si mě i tak, žejo?” zeptal jsem se prosebně. “Já se to dřív nebo pozdějc naučím.”

Kývla hlavou.

“Nemušíš. Vlastně mě to docela baví.”

Dál jsme šli tiše. Ona se dál usmívala. A já se začal usmívat s ní.