Ty léta 

Ty léta 

Co by se akorát za nehet vešly 

Co se ti vpijou do podtácků

Zarudlý a bolavý 

Ramena

Palce v sandálech 

Okopaný

Patníky do nebes volající

Žhnoucí

Když se ti podaří najít si chvíli v tom nikdy nekončícím dlouhým zpařenym dni a lehneš si do trávy, můžeš vidět, jak se mezi sebou perou mraky. Přetlačujou se o svoje místo na slunci. Flexej nimbusy a kumulujou stratosy. Je období bouřliváků, přeháněk a hvězdný blyštivosti. Nikdo nezůstává v klidu. 

Ty léta

Co ti dejchaj na krk

Jakmile se vypravíš z domu

Tak akorát

Na kašírku

Rozmačkaný broskve 

Ještě než se dostaneš přes město

Ulepený prsty 

Umolousaný reči

Nápady napřesrdžku

Ty léta přefouknutý

Kynutý a lepkavý

Ty léta nabobtnalý

Ty léta co jsou jak na hniličku. Ani takový ani makový. Jak vejce v mléčným skle, podávaný s chlebem potaženým rozteklým máslem. Ty léta, kdy si dovolíš nebýt konkrétní. Vodit lidi za nos. Ty léta, kdy lidem lámeš srdce jako na běžícím pásu. Léta bublající, burácející, léta hřmějící a jiskřící. Rozlitý po všech koutech. Utopený v tichu jak písmenka rozvařený v ranních kouřících vývarech.

Ty léta

Co jsou tak akorát na odpis

Kdy všechno dřív hnije než zraje 

Všechno se lepí k sobě

Rezavý spoje vagónů řinčej při každým průchodu

Na každý cestě 

Se tak dvakrát až třikrát ztratit

Ty léta

Co jsou dobrý tak akorát

Na ustlání si mezi kolejema

Jak by řekl Těsnohlídek

A měl by pravdu 

Ty uspěchaný léta 

Ty léta se špínou za nehtama 

Ty léta zapařený

Ty léta 

Co v horku zebou

Jak kapky potu mezi lopatkama

Ty podzimy

Ten den se lidi na ulicích proplétali a štosovali, jako by se měli každou chvíli zhoufovat a odtáhnout na jih. Vláli mezi auty a tramvajemi jako chaluhy při odlivu. Vzduch už začínal jiskřit. Měl v sobě první záchvěvy průzračnosti. Stromy si schraňovaly poslední trsy barevnýho listí. Byla to otázka dnů.

Ty podzimy 

Překrásně barevný

Plný nečekaných chutí

Rigolů vyrytých od divočáků 

Troubících jelenů

Ty podzimy 

Jako zapuštěný v aspiku

Vidíš na jejich konec

Ale chvíli trvá, než se prokoušeš skrz

"Starý lidi prej nejčastěji umíraj na podzim a v zimě," mudrovala dnes jedna kolegyně v práci. Venku už propukla tma. Nebo ještě neskončila? Když jsem se motal po přechodech a mezi vykopanýma dlažebníma kostkama, jako bych klopýtal po poli mezi bramborama. Říkal jsem si, jak to že se cítím nejvíc naživu vždycky až ke konci roku? Když je nejvíc tmy a nejvíc zimy. Kdy takřka na každým kroku narážíš na žoky zmáčený mlhy. Ve chvílích, kdy nevidíš ani na špičku nosu, já konečně začínám vnímat dál než za svoji předchozí myšlenku.

Ty podzimy

Plný žní a hodokvasu

Plný zbytků ze zabijaček

A plnotučných 

Omáček okolo

Plný nakládaček

A kyselýho zelí

Plný hnijících věcí

Který buď slavnostně odumřou

Nebo brzo propuknou v život

Nebo kapku od obojího

Když se po cestě domů pozorně zadíváš, můžeš v očích některých lidí vidět jiskření plamínků ze zádušních svíček. Hřbitovy jsou teď žhavý zboží. Akorát už i ty nejstrašidelnější dýně vypadají, že by potřebovaly dovolenou. Opuštěný na obrubnících a v oknech uvadají. Upírají svoje pohledy níž a níž k zemi. Čekají na vykoupení.

Ty podzimy

Plný horkých polívek a gulášů

A tváří

Plný zkřehlých prstů

A plánů

Chomáčky dechu, tančící na jejich špičkách

Se s lehkostí ztrácejí ve vzduchu kolem 

Ty podzimy

Plný přízemních mrzení 

Kdy se barví lesti

Jako po dešti rostou zhouby

A pletou se paličáci

Když se mi podaří proklestit si cestu domů, krmím svoje dvě kočky a zapaluju svíčky. Začátky mi šly vždycky dobře, říkám si u toho, jako bych inicioval nějakej zvláštní magickej rituál. Možná proto mě myšlenka konců nepřestává fascinovat? Opuštění má v sobě určitej pocit svobody. Koneckonců, ztráta je nedílnou součástí očisty, změny podněcujou život. Saunování neni nic než ozdravnej masochismus.

Ty podzimy 

Kdy se skutečnosti mění ve sny

Sny ve zkřehlý vzpomínky

Který buď odumřou

Nebo brzo propuknou v život

Zatančí na špičkách 

Vrátí se

Nebo s lehkostí zmizí ve vzduchu kolem

Nebo kapku od obojího

Ty podzimy

Kdy věci konečně začínaj dávat smysl

Ty podzimy

Kdy věci konečně 

Začínaj

Ty zimy

Všichni jsme věděli, že už brzy začneme místo nahoru koukat do země. Hlídat, abychom se neutopili v kalužích rozmočený soli. Dupat na rohožkách a ukládat boty ke spánku pod radiátory. Jde o tu štiplavou náladu pálícího se uhlí, která mě připomene, že už přišla zima. Vždycky na mě dýchne něco ze starý doby. Procházky po noční vísce, smrky mlčící na okraji lesa, zvuky jakoby schovaný pod vrstvou azbestu. Brouci zavrtaný v kůře stromů a jezevci v norách. Něco z tý  všeobjímající temnoty ve mě vyvolává vzdálený vzpomínky. 

Ty zimy

Děsivě konkrétní

Tělesný

Ty zimy

Co ti v noci zalezou mezi lopatky 

Choulej se k tobě a hřejou si tě na prsou

Pomalu tě sžíraj jak polínka v kamnech

Ve městě se krása střídá s rozbředlostí. Denně nevíš, co tě čeká venku, dokud neroztáhneš závěsy. Může ti do klína přistát cokoliv. Zároveň ale neni moc na co koukat. Stromy se schoulily pod zem. Nechali nám tu jenom svoje skořápky. A všichni zajímavý ptáci odtáhli na jih. Zůstali tu jenom ty šedivý. Vrány jakoby ti přípomínaly, že je čas přemýšlet v obrysech. Co neni dost kontrastní, se ztratí v přesolený kaši kolem chodníků. Budeš to se strachem obcházet až do jara. 

Ty zimy 

Opatrný ale náhlý 

Co napadnou přes noc

A ty se ráno divíš 

Co že ti to přinesly za výslužku

Ty zimy plný barevných papírů a stužek

Kosáci klovou seschlej rakytník

Lišky mají svoje vyšlapaný cesty

A ty zimy

Jako můry se lepící do rozehřátého vosku

Okolo slunovratu mi došlo, že sám sobě překážím. Nechci si dovolit spokojenost. Jako by to v dnešní době ani nebylo možný. Líp se prodává zatuhlost, zkřehlý klouby a omrzliny. O zdravý lidi neni zájem. Nedá se o ně pečovat. Nepotřebujou dárky. I když ten pocit hluboko pod vrstvou ledu působí fakt příjemně, stejně člověk někde uvnitř sebe ví, že budou rybníky u dna plný bahna a přerostlejch sumců. Že jsou hloubky, do kterých se už nemáš nořit. Že je šance, že vyplaveš břichem napřed.

Ty zimy

Překvapivý

Kdy ždímám umáčený rukávy

Překračuju zmrzlý padavky  

Kasám si pírka 

Nenechávám větve stromů chňapat mi po šosech

Oni poslední mě držej zpátky 

Protože jim nic jinýho nezbývá

Ty zimy

Kdy stejně jako oni

Ani já už nemám co ztratit

Ty jara

Lynch kreslil nejradši černou barvou

Já mám nejradši skoky do prázdna

Ledový svírání za pupíkem 

I když se do toho musim zprvu nutit

Konečně průvan až u kořínků 

V temnotě leží leccos průzračnýho. Stačí se jenom pořádně rozkoukat. Vlítnout mezi čerty. Nebát se plánů. Čáry a črty po zdech působí nenávratně, dokud poprvý nedojedeš do Hornbachu a nezjistíš, že jsou místa, díky kterejm můžeš postavit celej barák. Vyplít si zahradu, nakrmit kočku, koupit si úložnej systém do garáže. Vyklidit sklep. 

Ty jara

Co klíčej mnohem dřív 

Než se ti může na první pohled zdát

Ty jara

Vítající tvoje starý já

V nových barvách 

Poschovávaný v šatních skříních 

Jak jednoduchý je zapomenout, kdo jsme byli. Jednou se mě někdo zeptal, kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jdeme a kdy už tam budem. Na cestování jsou nejlepší ty chvíle kdy si sedneš do vlaku a celej tvůj svět ti začne ujíždět. Když si poprvý uvědomíš, že teď už nedává smysl se vracet. 

Ty jara 

Překypující 

Úrodný a vlahý 

Ty jara 

Obměkčený

Kdy se brodíš bahnem konečně z radosti 

Kdy oprašuješ starý známosti 

Omlazuješ starosti 

Ty jara

Rána vypučený z milosti 

Když už se máme, řekli jsme si, že všechno rozfofrujem. Vysázíme na stůl všechny karty. Na holinách na sebe vykřičíme ty nejtemnější kouty našich zvrásněných duší. Rozfoukáme žhavý uhlíky a pohřbíme do nich brambory. Počkáme na červánky. Když je už dlouho zima, máš si vzít něco barevnýho, sníst něco mastnýho a protančit celej den. Jara přejou připraveným.  

Ty jara 

Tak hluboce černobílý 

Obrazně kontrastní

Časně vlastní 

Ty jara 

Čarokrásně slastný

Stačí se na chvíli zasnít

Ty jara

Z čista jasný

Ze všech cibulí na světě mám nejmíň rád ty jarní. Stejný je to u závitků. I přesto má jaro něco do sebe. Znovu si vzpomínám, že existuje salát. Že se svět netočí jen kolem brambor a dýní. Že svět umí vonět. Písmenka v polívkách už zase začínaj dávat smysl. Moje dvě kočky jsou o pár měsíců větší. Narostly jim bříška, jinak se ale tvářej, že se nic nezměnilo. Utíkám před nima na lavičku pod Strossem a chytám první paprsky slunce. Jakmile rozkvete zlatej déšť, už všichni víme, že to dobře dopadlo. Okna už zas můžou být dokořán. Vlaky se rozjely a i když sem tam zaskřípou, koleje jsou moc tvrdý na to, aby na nich člověk spal. Přecejenom, v alejích rozkvetly broskve. Brzo bude zas všude spousta cukru.