Ten den se lidi na ulicích proplétali a štosovali, jako by se měli každou chvíli zhoufovat a odtáhnout na jih. Vláli mezi auty a tramvajemi jako chaluhy při odlivu. Vzduch už začínal jiskřit. Měl v sobě první záchvěvy průzračnosti. Stromy si schraňovaly poslední trsy barevného listí. Byla to otázka dnů.

Všichni jsme věděli, že už brzy začneme místo nahoru koukat do země. Hlídat, abychom se neutopili v kalužích rozmočené soli. Dupat na rohožkách a ukládat boty ke spánku pod radiátory.

Ty podzimy 
Překrásně barevné
Plné nečekaných chutí
Rigolů vyrytých od divočáků 
Troubících jelenů

Ty podzimy 
Jako zapuštěné v aspiku
Vidíš na jejich konec
Ale chvíli trvá, než se prokoušeš skrz

"Starý lidi prej nejčastěji umíraj na podzim a v zimě," mudrovala dnes jedna kolegyně v práci. Venku už propukla tma. Nebo ještě neskončila? Když jsem se motal po přechodech a mezi vykopanými dlažebními kostkami, jako bych klopýtal po poli mezi bramborami, říkal jsem si, jak to že se cítím nejvíc naživu vždycky až ke konci roku? Když je nejvíc tmy a nejvíc zimy. Kdy takřka na každém kroku narážíš na žoky zmáčené mlhy. Ve chvílích, kdy nevidíš ani na špičku nosu, já konečně začínám vnímat dál než za svoji předchozí myšlenku.

Ty podzimy
Plné žní a hodokvasu
Plné zbytků ze zabijaček
A plnotučných 
Omáček okolo
Plné nakládaček
A kyselého zelí

Plné hnijících věcí
Které buď slavnostně odumřou
Nebo brzo propuknou v život
Nebo kapku od obojího

Když se po cestě domů pozorně zadíváš, můžeš v očích některých lidí vidět jiskření plamínků ze zádušních svíček. Hřbitovy jsou teď žhavé zboží. Akorát už i ty nejstrašidelnější dýně vypadají, že by potřebovaly dovolenou. Opuštěné na obrubnících a v oknech uvadají. Upírají svoje pohledy níž a níž k zemi. Čekají na vykoupení.

Ty podzimy
Plné horkých polévek a gulášů
A tváří
Plné zkřehlých prstů
A plánů
Chomáčky dechu, tančící na jejich špičkách
Se s lehkostí ztrácejí ve vzduchu kolem 

Ty podzimy
Plné přízemních mrzení 
Kdy se barví lesti
Jako po dešti rostou zhouby
A pletou se paličáci

Když se mi podaří proklestit si cestu domů, krmím své dvě kočky a zapaluji svíčky. Začátky mi šly vždycky dobře, říkám si u toho, jako bych inicioval nějaký zvláštní magický rituál. Možná proto mě myšlenka konců nepřestává fascinovat. Opuštění má v sobě určitý pocit svobody. Koneckonců, ztráta je nedílnou součástí očisty, změny podněcují život. Saunování není nic než ozdravný masochismus.

Ty podzimy 
Kdy se skutečnosti mění ve sny
Sny ve zkřehlé vzpomínky
Které buď odumřou
Nebo brzo propuknou v život

Zatančí na špičkách 
Vrátí se
Nebo s lehkostí zmizí ve vzduchu kolem

Nebo kapku od obojího

Ty podzimy
Kdy věci konečně začínají dávat smysl

Ty podzimy
Kdy věci konečně 
Začínají