Tolik krásného se děje na světě

Že to snad ani nejde užít 

Jak se to prudce dere kolem

Jen třísky v nás sem tam zůstanou zadřené

Tolik krásného bych chtěl

Dát se k roztrhání 

Na sto honů se hnát za vyhasínajícími pachy včerejších kopyt

Odložit rozum do košíku u dveří

Obout vycházkové holinky

A vlítnout do života po hlavě 

Od prvního večerního nádechu

Po křupnutí v poslední chvíli

Trs hlíny v ruce křečovitě

Se sypat   

A vzdech mít vyrvaný i s kořeny 

Vlát sám za sebou v tu ránu 

Nečekaně

Tolik krásného bych chtěl

Hutně a měkce 

Světle zeleně zbarvené jarní výhonky smrčků

Rámují čerstvá obydlí jezevců

Nadějí plná hnízda přetékají

Zažít 

Opustit řízenost a nečekaně se zřít

Probít se středem a rozsypat se daleko přes okraje

A přestože zkratky jsou podvod

Vzít jednu z nich na místa 

Která značí

Pučící borůvčí