Válej se všude po zemi

Jako kokony pavouků

A když do nich šťouchneš, vyrojí se tisíce malinkých pochyb

Co šťouchneš

Stačí, když jdeš jenom normálně kolem

Hučí to v nich, jak v šachtě starýho výtahu

Až lidsky to v nich cuká

Někdo je sbírá po tuctech

Plní si jimi kapsy

Nebo si je připíná na klopy kabátů

“Podívej, jak na mě visí, 

nemůžu se jich zbavit.”

Jinej do nich čutá jak do tenisáků,

odráží je od zdí a trefuje s nimi ostatní

A pak jednou týdně v úterý

– v tu noc, kdy lidi nemůžou spát,

zavalený výčitkama z víkendů –

přijíždí popeláři a těsně před úsvitem

rozsypávají po ulicích nové kousky

Ať o ně lidi můžou 

v ranní rozepalosti

znova zakopávat

Všichni si na to už zvykli

“To je holt tak,” říkaj

a v kapsách nevědomky zatínaj pěsti

mnou si čelisti

a v šatnících měněj visačky proti molům

“Život tu neni od toho, aby byl jednoduchej.”

Zatímco ty, 

když je krásnej den,

tančíš

a když se zatáhne,

skáčeš přes kaluže

a místo pod nohy

díváš se zpříma do oblak

a nepřestáváš věřit

že dokud budeš mít dost odvahy 

do ničeho se nenamočíš