Už jsem zase až moc
Často utopenej v realitě
Několikrát za den bdím do jsoucna

Kde to jsem?
Kdo to jsem?
A proč?

Svět je až moc neskutečnej
Když se na něj koukáš bedlivě
Probděl jsem v něm až moc dní na to
Abych o něm mohl takhle otevřeně mluvit

Svět je až moc intenzivní
Když se po něm procházíš bezelstně
Valí to do tebe nonstop
Ani na záchodě ti nedá oddechnout

Srdce ti taky bije furt
A na nic se tě neptá

Ani mě se nikdo neptal
Proč sem chci jít?
A jestli?

A teprve až zpětně ti dojde
Že vlastně žiješ a že žiješ fest

Že máš strach o svojí holku
Aby se jí něco nestalo
Že jsi dlouho neviděl svýho tátu
A že ti vlastně chybí
Večery u krbu nad vínem
Ledový noci pod hvězdama
Upocený cesty lesem
Hejblý záda po štípání dříví

Svět je až moc živej
Když se v něm rozhodneš topit
A život zas až moc plnej pulzujících věcí
Obtejkaj tě a šlehaj jak sasanky v moři
Máčíte se spolu v jedný velký horký vaně
Až vám z toho bobtnaj vrásky

A ta polívka stojí za starou bačkoru
Jak by řekl malej František

Neboj se
Říkám si já
Když jsem zase až moc
Často utopenej v realitě
Neboj se ptát

Kdo to jsem?
Kde to jsem?
A proč?

Svět ti na to většinou nic moc neřekne
Ale jednou za čas
Místo odpovědi

Prosvitne na dně v písku
Něco průzračně jiskřivýho