Až když jsem ráno dosedl do metra, vzpomněl jsem si, co mi včera říkal můj kamarád z budoucnosti: “Zejtra máš připravenej nádhernej den. Jakmile vstaneš z postele, rozzáříš celej pokoj. Kamkoli vkročíš, bude tě provázet klid a průzračnost. Věř mi, zejtřek bude hostina a ty budeš jejím hlavním hostitelem!”

“To je krásná zpráva, kamaráde,” odpověděl jsem mu.

“Jenom nesmíš bejt čůrák,” dodal ještě a zavěsil.

Říkal, že se má Zélandu skvěle. Ten dvanáctihodinový posun do budoucnosti mu evidentně prospěl. Leží si u jezera, chytá ryby a má prý tak akorát čas na to, aby mohl jenom tak čumět před sebe a na nic nemyslet. Luxus, který si já tady nemůžu dovolit. Kdybych měl takovou představu sdílet do instastories, napsal bych k tomu: #lifegoals.

Rozrazí se dveře a já se dávám do pohybu společně s jednotnou masou ranních spěchačů. Deset minut klidu, které se mi podařilo na pár stanic ukořistit, když jsem zabral jednu z volných sedaček, vzal vítr. Zbyla po nich jen řvoucí ozvěna řítící se tunelem směrem k Motolu. Batohy, kabáty, čepice s bambulemi a šňůry od sluchátek se mnou proplouvají přestupní stanicí. “Nebuď čůrák a neser medvěda,” zní mi v hlavě a já se nechávám rezignovaně unášet hlouběji pod zem. Moc krásně ten den nezačíná, říkám si. Zatím se jeví jako všechny ostatní všední dny.

Není to lehké, stát se plnohodnotným člověkem městským. Oproti divoké zvěři, sběračům bobulí, lovcům nebo prvním osadníkům musíme počítat s mnohem přísnějšími měřítky základních životních potřeb. V civilizované společnosti už dávno nejde jen o to mít co jíst, co pít, pod co se schovat a s kým se vyspat. O tom, jestli se nám podaří vyškrábat na vratký vrchol naší vývojové pyramidy a následně se na něm co nejdéle udržet, rozhoduje věčně nejistý decentralizovaný counter našeho společenského statusu. Pokud máme toto sociální skóre moc nízké, je více než pravděpodobné, že nás při šplhání na vrchol zcela jistě předběhne někdo s více vědomostmi, s hezčí bundou nebo s rychlejším připojením k internetu. Co vám může přidat pár plusových bodů? Například precizní znalost nejnovějších memů, politických a kulturních bizárů a nebo absurdních reality shows. Vyberte si sami. Pokud pak zvládnete žonglovat s více takovými znalostmi naráz, kredit se vám násobí a vy lížete největší ovesnou smetanu.

Zatímco se snažíme s kníratým a zarudlým chlapíkem vypáčit dveře jednoho z vagónů, abychom se mohli společně s několika dalšími odpadlíky vecpat dovnitř, zasáhne mě jako blesk nevyhnutelný nápor okolní hmotné reality. Dnes poprvé. Co tady dělám? Navlhlá vůně tunelu, ozvěny dobíhajících kroků odrážejících se od mramorových desek na stěnách nástupiště, v rukou chladná guma od dveří a přede mnou rudé čelo. Někdy stačí pár dobře mířených vjemů, aby se v člověku vyvolal dostatečně silný paradox, který zapříčiní chvilkové procitnutí. Ale opravdu jen chvilkové. Poslední odpadlík se protáhl zavírajícími dveřmi, zelené diodky vystřídaly červené na znamení, že byla záchranná mise úspěšná, a my spokojeně vydechli. Zvládli jsme to. Vynaložili jsme všechnu sílu, abychom se zvládli nacpat do obří kovové trubky, která nás jak horníky odnese tmavými podzemními tunely vstříc celodenní práci. Než tam dorazíme, můžeme k ukrácení dlouhé chvíle sledovat nekonečné doku-drama pletoucích se drátů a hadic na černých plesnivých zdech. Opřu se o zavřené dveře. S kníratým chlapíkem jsme se na sebe ani nepodívali. Jakmile se vmáčkl dovnitř, zmizel na druhé straně vagónu. Tak daleko jsme to s evolucí dotáhli. Je nás na světě tolik, že už spolu ani nechceme mluvit. Ani za krátký úsměv mu to nestálo.

Chcete se stát úspěšným člověkem městským? Připravil jsem pro vás jednoduchý worksheet. Nezabere to víc než pár minut, slibuji. Nebudeme si tady zbytečně plýtvat náš vzácný attention span. Pokud uděláte vše správně, čeká vás na konci oficiální Certifikát člověka městského. Berte to jako takový rychlokurz na městský survival, který se vám náhodou dostal do rukou. Ne ten městský survival, který se odehraje, až dojde k několikadennímu výpadku proudu. Myslím ten, který probíhá už teď, každý den, v každém městě na světě. Ten, který prožíváte od chvíle, kdy si ráno ke své zdravé snídani pustíte ČT24 až do chvíle, co si před usnutím nastavíte appku na měření spánku. Teď máte možnost se na něj plnohodnotně připravit.

Správný městský člověk plně ovládá čtyři základní S. Jedině úplný mastering všech a jejich správná kombinace vám zajistí dostatek sociálního kreditu. Jsou jimi: Skills, Saturace a Sociální Sítě. Připravte si kus papíru a tužku a pojďme se do toho pustit:

Cvičení č. 1 – Skills
Ve městě žije opravdu hodně lidí a pokud chcete obstát v obří rivalitě, která mezi nimi panuje, musíte si udělat co nejvíce spojenců. K tomu je za prvé potřeba ovládat některé ze společensky přijatelných zájmů a koníčků, kterými si navzájem s ostatními neustále namlouváte, že máte něco společného. Z následujícího seznamu vyberte alespoň tři aktivity, se kterými máte ideálně několikaletou zkušenost:

kočky, skateboarding, cyklistika, pití piva, balení brk, víno či prosecco, fitko, práce v neziskovkách, hraní na playstationu, návštěvy galerií, artová kina, coworking kavárny, hudební festivaly, meditační retreaty, saunování, otužování, běžkování, plavání nebo běhání, business snídaně, sobotní brunche, pikniky v parku, hra na ukulele, squash, účast na online kurzech, pořádání online kurzů, doporučování online kurzů, odborné konference, výběrové pražírny, farmářské trhy, bezobalové obchody, analogové foťáky, kočky, výlety po horách, online nakupování, vietnamské restaurace, výlety po menších městech, než ve kterém bydlíte, thajské restaurace, výlety po hradech a zámcích, indické restaurace, running sushi, zavařování, pečení, šití, vyšívání a kočky

Našli jste alespoň tři? To jsou vaše existencionálně důležité Skills, se kterými se budete bít v každodenní městské vřavě a které vám při troše štěstí pomohou uzavřít silné aliance a zvýšit vám váš sociální kredit. Napište si je vedle na papír, hned se k nim vrátíme.

Kamarád měl pravdu. Dnešek byl nádherný. Slunce se opíralo do barevných fasád baráků a vymrzlý vzduch tomu dodával tu pravou křišťálovou blyštivost. Jakmile jsem se vynořil z podchodu, musel jsem před intenzitou okolního světa přimhouřit oči. Kolem mě proudil dav shrbených postav připomínajících utahané permoníky a většina z nich se při kontaktu s denním světlem a čerstvým mrazivým vzduchem choulila do šál a čepic. Schovaní ve tmách svých kabátů se pak potáceli mezi auty a tramvajemi. Hlavně, aby byli v bezpečí, říkal jsem si.

“Spadla vám čepice,” ozvalo se vedle mě a před očima se mi znovu objevilo zarudlé čelo. Můj starý známý se usmál a já měl na vteřinu možnost mu nakouknout do života skrz jeho ospalé modré oči. Skromně zmizel dřív, než jsem stačil cokoliv říct. A možná je to dobře. Měl jsem chuť ho obejmout, dát mu pusu na čelo a prosit ho, aby zůstal přesně takový, jaký je: až tak obyčejný, že to v kontextu ostatních působilo výstředně. Občas je náročné narazit ve městě plném nepřítomných unifikovaných postav na někoho upřímného a autentického, natož s ním prohodit pár smysluplných slov. Jakoby sem takový člověk ani nepatřil. Na první pohled působí jako chyba v jinak perfektně navrženém a fungujícím matrixu. “Hlavně nebuď čůrák,” zaznělo mi znova hlavou a já vykročil přes zmrzlé a prosluněné náměstí. S úsměvem. Dneska je krásně.

Cvičení č. 2 – Saturace
Time management a prioritizace jsou dalším klíčovým faktorem, který budete pro přežití ve městě potřebovat. Ne že by bylo těžké si zorganizovat svůj čas. Na to si ostatně za pár euro pořídíte několik virtuálních asistentek a automatizovaných AI kalendářů nebo se kouknete na několik zlevněných online kurzů (jestli jste je ještě neviděli). Ale vzhledem k tomu, že je městský čas dlouholetou prací urbanistů, developerů a designérů precizně koncentrován, brzy zjistíte, že ve 24 hodinách městského času se skrývá minimálně 48 běžných pozemských hodin. Když si výsledek jejich práce převedete do praxe, je to děsivé zjištění. Za stejnou dobu musíte ve městě stihnout dvakrát tolik věcí. Za jednu hodinu napracovat alespoň dvě hodiny. Za jeden den zvládnout aktivity minimálně na den a půl. Proto ve městě také všichni tak spěchají, čas běží tak rychle, že nezbývá na dlouhé debaty a odpočinek. A tím se dostáváme ke druhému S v našem worksheetu: k Saturaci.

Všechny vaše vybrané Skills je potřeba rozdělit podle toho, jak jsou pro vás důležité. Díky tomu je zvládnete správně prioritizovat a tím pádem vyhodnotit, jak moc byste jimi měli svůj čas Saturovat. Ohodnoťte každý Skill od 1 do 5, podle toho, kolik jim chcete nebo můžete věnovat času:

1 – “Sorry, já jsem teď v totálním presu, zavoláme si příští týden?”
2 – “Možná to zvládnu někam vmáčknout, mrknu do kalendáře.”
3 – “Myslím na to, do konce týdne se to stane.”
4 – “Když si neudělám čas ještě dneska, tak zítra nejpozději!”
5 – “Řekni si hele, můžu klidně hned!”

Máte obodovaný každý Skill? Skvěle. Odložte tužku, už nás čeká jen poslední cvičení.

Kdy jste naposledy pozorovali drobné detaily kolem sebe se stejným zaujetím, jako když jsme byli dětmi? Je to klasická otázka, kterou jste mohli číst v jedné ze seberozvojových knížek nebo slyšet na kvantových vlnách některého z ezoterických podcastů, ale je to otázka, která stojí za chvíli pozornosti. Kdy jste si naposledy udělali čas na svět kolem sebe? Jako děti jsme mohli prosedět hodiny na jednom místě a jen koukat na stébla trávy nebo objevovat různě barevné kamínky schované v písku. Zastavil jsem se uprostřed parku tak náhle, že do mě málem vrazil chlapík s kávou v ruce, který se mě už pár minut snažil předehnat vytrvalým tempem profesionálního rychlochodce. Zastavil jsem se, protože jsem si všiml zkřehlé větve jednoho ze stromů, která byla celá obalená jinovatkou. Je vážně pravda, že není ani jediná sněhová vločka stejná? Zkoumal to někdo? Dýchnul jsem na větev a během krátké chvilky celá roztála. Jako kdybych jedním dechem smetl ze zemského povrchu několik čtvrtí složitě zkonstruovaného velkoměsta. Napadlo mě v ten moment začít se topit v myšlenkách o pomíjivosti lidského snažení, ale řekl jsem si, že nebudu čůrák, a vyrazil jsem dál. Přes náměstí se prořítila tramvaj, na druhé straně zaštěkal pes, uvědomil jsem si mráz na obličeji, křupání udusaného sněhu pod nohama, měkký fleecový vnitřek svých rukavic a stalo se to znovu. Kde to jsem? Jak jsem se najednou ocitl uprostřed náměstí, když jsem ještě před okamžikem držel vzpouzející se dveře vagónu v metru? A kdo za mě prošel celým tím ranním podzemním shonem? Moment, kdy vám vypne autopilot a vy se uprostřed dne na chvíli proberete, může být děsivý ze dvou důvodů: za prvé na vás dolehne zodpovědnost vaší najednou plnohodnotné autonomie, za druhé vás znejistí otázka: jaktože jste doteď takovou autonomii neměli?

Cvičení č. 3 – Sociální sítě
Třetím a posledním krokem k tomu, abyste zvládli přežít v krutém a nelítostném prostředí civilizovaného velkoměsta, jsou Sociální Sítě. Už dávno se nenavazují vztahy na chodbách činžáků nebo v místních potravinách. Abyste měli dostatek spojenců, musíte být vidět v digitálním světě. Dnes je vlastně úplně jedno, jestli máte spoustu skvělých Skills a že s nimi trávíte čas od rána do večera, je vám to úplně k ničemu, dokud se to o vás nikdo nedozví. A dokud vás za to někdo neocení online. Bitcoin není v současnosti tou nejhodnotnější digitální měnou. Kdo má ve své online peněžence dostatek srdíček, lilků, opiček a diamantů, vám to může potvrdit. V moment, co takový movitý člověk vstoupí do roomky, stoupají akcie a padají servery. A to jsou hodnoty, které v dnešní době ukazují ten pravý osobní úspěch.

Jestli jste si jistí svými Skills a už víte, kolik času vám který z nich zabere, nic vám nebrání začít tím hltit své Sociální Sítě. Pojďme si proto společně vytvořit jednoduchý plán, díky kterému se vaše digitální já brzy vyšplhá do nejvyšších výšin známého a prozkoumaného internetu. Připravte si své obodované Skills, začínáme plánovat. 

Podle renomovaných světových odborníků na online marketing by měl každý správný influencer sdílet průměrně 3 instastories denně. Berte to jako nutné minimum, které ke svému městskému úspěchu budete potřebovat. Pro pořádek si pak připravte jednoduchou tabulku, do které si zapíšete, kdy budete sdílet se svými přáteli radosti a strasti spojené s vašimi Skills. Ať už je to venčení koček, ranní jóga, výlety nebo pečení, vše si zaslouží svou chvilku na slunci. Jak často máte konkrétní Skills postovat určíte podle svého saturačního skóre ze cvičení č. 2:

1 – postuj max. jednou za týden
2 – postuj max. dvakrát do týdne
3 – postuj jednou za pár dní
4 – postuj každý den, možná každý druhý den
5 – postuj každý den, opakovaně a beze studu

Pokud se vám podařilo úspěšně zaplnit tabulku podle uvedeného klíče, gratuluji. Jste ready se stát plnohodnotným člověkem městským! A pokud jste všechno plnili pouze proto, že toužíte po oficiálním unikátním certifikátu, nebojte se a čtěte dále. Na konci se dozvíte, jak ho získat.

Za promrzlým náměstím je autobusová zastávka. Znám z ní každou píď, protože jsem si ji stihl prohlédnout zepředu i zezadu během nekonečných hodin, které jsem pečlivě spořil po ranních desetiminutovkách. Říká se, že člověk třetinu života stráví prací. O jak velkou část přijde čekáním na autobus, aby se do té práce dostal? Pokaždé, co tu odpočítávám minuty, hraji si s představou, že tu dnes stojím naposledy. Někde uvnitř mě ta představa dodává klid a radost. Co by v tuto chvíli udělalo největší radost vám? Umíte se zahrabat až do toho nejhlubšího středu sebe sama a na chvíli se poslechnout upřímně a bez přerušování? Co byste si teď chtěli říct, kdybyste se na sebe mohli kouknout, jako koukáte na lidi kolem sebe? Co byste si zakázali a za co se naopak pochválili? Nevyžádanou zpětnou vazbu můžete dát i sami sobě. To je fakt, o kterém se zbytečně málo mluví.

Čipová karta u vstupu a hned potom rychlý úsměv na rozespalého vrátného, což je vždycky jediný lidský aspekt, který mě při tomto ranním zasvěcovacím rituálu utvrdí v tom, že tu nejsem sám. Zelená kombinéza, kyblík na ryby, rukavice a vůně mulčovací kůry. Kdybych chtěl mít profil na LinkedInu, tohle by byl jeho popisek. Nechal bych pak na zahraničních headhunterech, aby si sami rozklíčovali, co vlastně dělám. Dorazil jsem akorát včas, chytit pozdější spoj a přišel bych pozdě na krmení. Naplnil jsem kyblík, odemkl dveře a vstoupil do známé horké vlhkosti, která tu prosakuje zdi už několik desítek let. Zamával jsem směrem k naštosovaným hlavám za sklem, kterým jsem neviděl do obličejů přes tmavé obdélníky svítících mobilů. Tíha kyblíku mi zařezávala kovové madlo do dlaně, pod nohama v holínkách se lehce propadalo bahno smíchané s kůrou a medvědím trusem, ozvěna padající vody se v uzavřené místnosti odrážela od bezpečnostních skel a skrz zapařené střešní okno pronikaly jen zbytky slunečních paprsků. Rozhlédl jsem se po výběhu. V přímém kontaktu s tímto zbytkem přírody, který si ještě ve městě zuby nehty držíme, jsem opět procitl. Za sklem se ozvala mexická vlna vzrušených výkřiků, když si všichni čumilové postupně všimli obří hory hnědých chlupů.

“Dneska bude nádhernej den,” zaznělo mi naposledy hlavou, když jsem zaslechl hluboké odfrkávání, značící začátek krmení. “Tak nebuď čůrák a neser medvěda.”

Ten den se psalo o naší Zoo snad ve všech novinách. Medvěd dnes nevstal zrovna pravou nohou z pelechu. Až později zjistili, že se mu v jícnu vzpříčila špatně rozkousaná rybí lebka a ostrou hranou se během noci protlačila až do plic. Takové probuzení by rozčílilo každého. 

Nejprve mě přetáhl svou obří tlapou přes obličej. Rána mě odhodila na zem a začalo mi pískat v uších. Otevřel jsem oči a přes kupící se hvězdičky jsem viděl, jak medvěd otevírá hubu. Zahryzl se mi do pravého stehna a trefil se čistým průnikem přímo skrz tepnu. Na Karlovce by mu určitě dali Ačko z anatomie lidského těla. Stačila chvilka a polovina ochranných skel byla sešlehaná světle rudou čerstvou krví.

Zařval jsem na pomoc, ale vůbec ničemu to nepomohlo. Slyšel jsem vzdálené výkřiky přihlížejících a viděl jsem, že někteří doteď neodložili telefony a všechno si nahrávali. Kus za mnou někdo lomcoval dveřmi od výběhu, ale evidentně marně. Byl to deathmatch mezi mnou a medvědem s více než jasným výsledkem.

Druhá a třetí rána tlapou mi způsobila ztrátu vědomí. Také vykloubenou čelist a minimálně částečnou frakturu lebky. Poslední, co jsem viděl, byla obří hlava s malinkými oušky a rozevřenou tlamou, co se mi chystá roztrhat břicho. V ten moment se ve mně všechno uklidnilo. Vlastně jsem tomu docela rozuměl. Být dostatečně dlouhou dobu zavřený v uměle vytvořeném prostředí, bez pořádného kontaktu s běžnou realitou, taky bych to dřív nebo později potřeboval ventilovat. Stal jsem se jenom krmením pro medvědovu dlouhodobou frustraci z města, ve kterém byl proti své vůli nucený žít.

Než pro mě stačili doběhnout, už bylo pozdě. Krev natekla do čerpadla a teď v průhledně purpurové barvě protékala umělým vodopádem. U pocákaných skel zůstalo jen pár nejodvážnějších a už i těm bylo naznačeno, aby vypnuli své přístroje a přesunuli se jinam. Medvěda uspali až třetím výstřelem a ten padl těžce vedle mě. Leželi jsme tam jako dva odpadlíci. Komplicové, které hlídači dopadli při nepovedeném pokusu o útěk z vězení. Když se ale na nás přišel podívat ředitel, mohl si všimnout klidného výrazu, který jsme měli v obličejích. Zatímco tu ležíme, už jsme oba dávno někde pryč v horách.

Můj kamarád z budoucnosti měl pravdu. Dneska byl nádhernej den.

...

..

.

Děkujeme za pozornost, tímto končí interaktivní část našeho pavilonu. Doufáme, že jste si prohlídku užili a jsme rádi, že jste vydrželi až do konce. Jestli máte zájem o zaslání oficiálního unikátního certifikátu, navštivte náš instagramový profil www.instagram.com/nesermedveda a zašlete nám ve zprávě ofocený a podepsaný pracovní list. Do 5 až 7 pracovních dní vám certifikát přistane do vaší online schránky.
.
A pokud vám zbyla ještě kapka soustředění, můžete nechat vzkaz v naší online knize návštěv. Je uložena na jednom z podmořských serverů, na kterých má Google mimo jiné uložena také všechna osobní data. Můžete si proto být jisti, že je to uložiště prakticky nezničitelné a proto zde všechny vzkazy zůstanou uchované v bezpečí pro všechny nadcházející generace: http://bit.ly/onlineknihanavstev