“Nech si chutnat,” řekl první a zabořil vidličku do kopy italských těstovin s omáčkou ze španělských rajčat a tofu z brazilské sóji. 

“A co ses vlastně dozvěděl na tom tvým semináři?” zeptal se druhý. 

“Souvislosti. A čísla. Čísla daný do souvislostí.”

“Jakože to, že 1/3 celosvětový produkce jídla se nakonec vyhodí, že 20 % světa produkuje a jí 80 % všech potravin a tak?”

Druhý oběma nalil pomerančový džus z Německa. 

“Nejenom. Tohle jsou jenom prázdný fakta,” řekl první a napil se. “Ale věděl jsi třeba taky, že největší problém je doprava a skladování? Případně nedostatek podpory v zemích, kde by bylo možný pěstovat a vyrábět suroviny, ale nejsou na to prostředky. To mě nejvíc sere. My tady máme úplně všechno, zvykli si na to natolik, že se z toho těžko ustupuje, a chceme pořád víc.”

Naštvaně od sebe odsunul talíř a podíval se na druhého. Ten zavrtěl hlavou. 

“Nezačínej zase…”

“Nemůžu nezačít. Mně už z toho dávno přestalo chutnat. Když vidim, že jsem na světě menšina, která se má takhle dobře.”

“Ale co chceš dělat? Vybrat nám ledničku a poslat to do Afriky?”

První vstal od stolu a z kapsy vytáhl krabičku cigaret z tabáku z Indonésie. 

“Nevim. Co bys udělal ty?”