Vlítla jsi mi do hlavy a než jsem tě stačil zastavit, zotvírala jsi všechny kumbály, šuplíky, almary a vůbec cokoliv, co ti přišlo pod ruce. Během chvilky jsem měl v hlavě nezvladatelný binec. 

“Co je tohle?” ptala ses při probírání sbírky polaroidů z několika pikniků ve Stromovce. “Vezmeš mě tam někdy?”

Než jsem stačil odpovědět, už jsi byla jinde. 

“Tuhle košili pořád nosíš?”

“Nee, už dlouho ne. Naposledy jsem ji měl na sobě, když jsme...”

“To je dobře. Kdo jsou tyhle lidi? Ty neznám.”

“Jak bys taky mohla. Poznal jsem je, až potom, co ses se mnou přestala bavit.”

“A představíš nás někdy?”

“Já nevim, chtěla bys?”

Bez odpovědi. Už jsi byla o kus vedle a probírala se krabicemi sešitů a poznámkových bloků. 

“To všechno jsi napsal?”

“Jo, to jsou moje texty.”

“Je tam něco o mně?”

Zamyslel jsem se. Podívala ses na mě svým hlubokým pohledem. Pohledem, který moc dobře znám. Značí, že mě máš přečtenýho. 

“Tak šup, s tím bys měl něco dělat.” 

“A proto jsi dneska tady?”