Zkoumavé pohledy, prázdné hrnky, sychravé počasí, z dálky doléhající tiché tóny a chlad lavičky. To jsou vjemy, kterými jsem byl obdařen, když jsem si chtěl vyrazit ven za kulturou.

“Tos to teda vyved,” ozvalo se mi v hlavě. Ignoruji to, sedím dál na své lavičce a pozoruji kavárnu naproti přes ulici. Je to malinké místo, s pár stolečky uvnitř a pár stolečky na zahrádce. Jenže jsou všechny až do posledního obsazené. “To víš, živá hudba zadáčo se už jen tak v kavárně neobjeví. Měls hold přijít dřív,” ozval se mi opět hlas v hlavě. A pak rezignovaně dodal: “Pojď, pudeme domu.”

Nechtělo se mi. Akustický jazz v kavárně bylo přesně na co jsem měl teď náladu. Třeba se nějaký místo uvolní, řekl jsem si.

“To bychom tady taky mohli čekat třeba hodinu,” ozvalo se mi v hlavě.

Nebuď tak skeptickej, odpověděl jsem mu.

“Já nejsem skeptickej, já jenom beru v potaz všechny možnosti.”

Tak proč teda vždycky vypíchneš jenom ty katastrofický?

“Jaký katastrofický? Půjdeme domů, dáme si něco k jídlu... Co na tom vidíš katastrofickýho?”

Počkej, zarazil jsem ho. Počkej, támhle na zahrádce zrovna někdo platí! Třeba tam ta hudba bude líp slyšet.

Začal jsem se zvedat, dal si na záda batoh a pomalu se připravoval, že přejdu ulici a zaberu jeho místo. Než se mi to ale podařilo, předběhly mě nějaké dvě dívky. Zklamaně jsem si znovu sedl.

“Vidíš? Doma by se ti to nestalo. Proč nejdeme domů?” řekl hlas a já se rozhodl ho znovu ignorovat. Nenechám se vyprovokovat někým kdo nemá obličej, do kterého bych ho mohl praštit. Zůstal jsem sedět na lavičce. Teď už spíš na truc, než kvůli čemukoli jinému. Rozhodl jsem se, že tam počkám tak dlouho, dokud se nějaké místo neuvolní. A potom ho zaberu, ať už mě to má stát třeba mou dobrou pověst kavárenského povaleče.

Po půl hodině tklivých tónů altového saxofonu, přerušovaného každou chvíli projíždějícími tramvajemi, jsem zachytil svůj spásný moment. Postarší chlapík v modrém saku, sedící u stolku pro dva, zamával na servírku. Chytil jsem pevně svůj batoh. Věděl jsem, že přichází moje chvíle.

Teď sleduj, proč nejdem domu, řekl jsem výhružně hlasu v mé hlavě.

“To chci teda vidět,” odpověděl mi se stejnou dikcí.

Chlapík zaplatil a pomalu si sbíral věci.

Chce to dobrý načasování, říkal jsem si. Když vyjdu moc brzo, potkáme se u jeho stolku a bude to divný. Když vyjdu moc pozdě, zvýším tak šanci, že mi někdo moje místo zasedne.

Chlapík si oblékl sako a zapnul aktovku. Vstal jsem z lavičky.

“Tohle ti nevyjde,” ozvalo se mi v hlavě.

Přecházel jsem ulici, zatímco jsem pohledem přikovával prázdnou židli k zemi. V momentě, kdy jsem vstoupil na druhý chodník, chlapík už opustil svůj stolek. Stále jsem se pohledem soustředil na židli.

Nikdo nesmí přijít, nikdo nesmí přijít, opakoval jsem si v duchu a pokračoval směrem ke kavárně. V koutku oka se mi objevil jakýsi tmavý stín. Stále se zvětšoval a zvětšoval, až nabyl tvaru člověka. Člověka! Zamrazilo mě v zádech a přidal jsem do kroku. Člověk se přibližoval a setkali jsme se přímo před vstupem na zahrádku. Oba dva jsme se zarazili.

Ha! Nevíš co dál, zasmál jsem se v duchu. Chvíli jsme na sebe jen nerozhodně civěli. Abych byl upřímný, taky jsem moc nevěděl co dál. Mám se na zahrádku zkrátka bez okolků narvat? Čekal jsem na to místo déle, to je pravda. Na druhou stranu...

Mé váhání přerušil chlapík v modrém saku: “Nazdáár, tak seš tady, no tomu řikám

načasování...”

Oba dva odešli, poplácávaje se po zádech. A já s vítězoslavným úsměvem mířím ke stolku. Ještě pár kroků a... Sedím! Jsem součástí kavárny. Ještě před chvílí jsem byl jen kolemjdoucí, ale tímto momentem se ze mě stal host. Už je jisté, že tu teď několik hodin můžu sedět. Už mám zaručeno, že uslyším tu skvělou jazzovou hudbu, která mi teď burácela kolem hlavy - oproti tomu, jak hlasitě jsem jí slyšel předtím mi to tak minimálně připadalo. Spokojeně si užívám tu příjemnou atmosféru. Všichni kolem si povídají, popíjejí a mají se dobře.

Vidíš, že jsme to nakonec zvládli, řekl jsem si.

“Je to fajn,” odpověděl mi hlas. “Ale škoda, že nevidíme na hudebníky.”

No, tak nevidíme na hudebníky. Před chvílí jsme byli rádi, když jsme vůbec něco zaslechli, odpověděl jsem si.

Mou spokojenost ještě podpořil fakt, že tu dnes byla ta baristka se zářivými vlasy, kterou už dlouhou dobu tajně obdivuji. Vždycky, když se na mě pousměje, poposkočí mi srdce vysoko do krku. Přišla ke mě a pousmála se.

“Co si dáte?”

Polkl jsem.

“Kámo, ty seš fakt trapák,” ozvalo se mi v hlavě.

Objednal jsem si půl litru hruškového džusu. Ani nevím, jak jsem na to přišel, snažil jsem se zkrátka odpovídat co nejsmysluplněji:

“Máte džus?”

“Máme.”

“Tak já si dám. Hodně.”

“Třeba půl litru?”

“To bude nejlíp. Děkuju.”

“A jaký chcete?”

“... Co myslíte?”

“No, džus.”

“Jo jo, džus si dám. Já jsem to neříkal?”

A tak dále. Vlastně jsem byl docela rád že odešla. Ještě chvíli pokračovat a poznala by, že jsem z ní nervózní.

Spokojeně jsem se rozhlédl kolem. Zevnitř se ozval potlesk a saxofonistu vystřídal pianista. Rozjel to hned ze začátku nějakým šíleným boogie-woogie.

“Proč se nepřesuneme dovnitř?” ozvalo se mi v hlavě.

Protože tam neni místo. A protože mi to tu stačí.

“A co tamhleto místečko u dveří? Holka už dopila a odtamtud bysme mohli toho pianistu aspoň zahlídnout.”

Ten hlas v mojí hlavě má přecejenom něco pravdy, řekl jsem si.

“To teda!” ozvalo se.

Ty slyšíš moje myšlenky?

“Kámo, já jsem v tvojí hlavě. Cos myslel? Že jsem zavřenej v nějaký místnosti vzadu a mluvim k tobě mikrofonem? Já přece nejsem nic jinýho, než ty!”

Rozhodl jsem se ho zase ignorovat. Tohle začínalo zavánět lehkou schizofrenií. Zadíval jsem se na stolek a opravdu: Dívka s dlouhým šedivým svetrem, šálou a svítivě zelenými adidaskami se právě zvedala. Neváhal jsem ani vteřinu, popadl batoh a přešel k právě uvolněné židli. Baristka nesoucí půl litru mého džusu mě nenašla a musel jsem na sebe upozornit zoufalým zvoláním: “Džus!”

Všichni se otočili. A viděl jsem, že tentokrát byla i baristka ráda že odešla. Zřejmě už prokoukla mojí nervozitu. Skrz několik lidí sedících u stolku u dveří se mi chvílemi podařilo zahlédnout, jak se pianista v naprosto opačném rohu kavárny zmítá pod náporem splašených jazzových standardů.

Dokážu si představit, že ty jeho laufy trhaj lidem u prvního stolku kůži z obličeje, řekl jsem si v duchu.

“Totálně,” ozvalo se mi v hlavě.

Je dobře, že jsme u dveří, řekl jsem si. Kdyby se třeba uvolnil nějakej stolek, tak to uvidíme.

“Koukám, že máš pro ten jazz mnohem větší zápal, než jsem si myslel,” řekl hlas. “Už bys kvůli výhledu střídal třetí místo.”

A tak to celé začalo. Bylo to jako nějaká hra. Nezáleželo na čase, my tři - já, můj imaginární kolega a půl litru hruškového džusu - jsme se pomalu propracovávali blíž a blíž k piánu. Po chvilce se u dveří uvolnil malý stolek, ke kterému jsem se bez váhání přestěhoval. Bylo tu tepleji a mnohem příjemněji. A dokonce jsem už na pianistu viděl, kdy se mi zlíbilo. Nojo, začalo mi vrtat hlavou, ale ty by ses mohl dostat ještě blíž. Pomalu jsem se přestal soustředit na hudbu a  začal jsem vyhledávat prázdné židle. Támhle u okna někdo platí! Ještě než stačil svojí slečně obléct kabát, už jsem seděl na jejich místech a užíval si ten originální úhel, pod kterým jsem pianistu předtím ještě neviděl. Po chvilce někdo odešel z barové stoličky. Potom se zvedl hlouček od dlouhého stolu pro šest, stojícího pod zarámovaným filmovým plakátem. Po stolku pro šest

jsem zabral místo u šachového stolku pro dva. A potom na lavici u stěny.

Pianista hrál jak blázen a já se stěhoval jak šílenec. Naplňovalo mě to obrovským pocitem zadostiučinění.

Na konci jednoho z jeho ďábelských laufů jsem zahlédl další volnou židli. Bez rozmyšlení jsem se odrazil a skočil po ní. Ve skoku se mi nahrnula všechna krev do hlavy a adrenalin mi zastřel vidění. Přestal jsem vnímat všechno okolo a sledoval jen tu prázdnou židli, ke které jsem se blížil. Hudba se zastavila a hluk kavárny utichl. Letěl jsem jako ve vesmíru, širokodaleko nic, jen přede mnou orbitovala prázdná židle. Nakonec jsem dopadl. Zachvátila mě neskutečná radost.

Ta před chvílí ještě prázdná židle je moje! Moje a ničí jiná!

Chvíli mi tvalo, než jsem se rozkoukal a vzpamatoval se ze skoku. Moje první otázka, kterou jsem si v zápětí položil, zněla: “Proč na mě většina lidí od svých stolků tak zvědavě pokukuje?”

Pokukoval jsem po nich nazpět. Další otázka, která se přímo nabízela zněla: “Proč je najednou celá ta situace tak divně trapná?”

A třetí otázka, přicházející téměř současně s druhou, zněla: “Proč k sakru nezačala znovu hrát hudba?”

Pootáčel jsem se na své židli sem a tam (Říkal jsem, že moje nová židle byla otočná? Naprosto krásná: dřevěná, černě nalakovaná, se třemi prohnutými nožičkami. Opěradlo sice neměla, pravda, a byla to trochu nižší, ale zato to byla velice kvalitní práce) a sledoval jsem lidi kolem sebe. Co je na mě najednou tak výjimečného, že po mě všichni koukají? Měl jsem pocit, jako bych se svým skokem stal z normálního hosta v kavárně rázem hvězdou večera.

Bylo úplné ticho a všichni na mě zírali. Stále jsem jim zírání oplácel a snažil se na to všechno přijít. Zadumaný do svých myšlenek jsem lidi pozoroval a otáčel se stále jedním směrem. A čím víc jsem se otáčel, tím víc v mém zorném poli ubývalo lidí a čím víc ubývalo lidí, tím víc se můj pohled plnil jakousi černou rozmazanou plochou. Když jsem se otočil dostatečně doprava a zaostřil, nebylo již pochyb. Byl jsem evidentně mnohem blíž k piánu, než jsem plánoval. Jeden ze zírajících na mě z davu křikl: “Tak budeš hrát?”

Kdybych byl frajer, vykličkoval bych z celé situace s grácií. Zaimprovizoval bych něco na klavír, zazpíval a potom pustil k nástroji pravého hudebníka. Prošel bych středem až k baru, chytil baristku v pase, odhrnul jí zářivé vlasy z obličeje a před všemi jí zhluboka políbil. Potom si nasadil klobouk, zapálil si doutník a švihácky odešel.

Tohle všechno bych udělal, kdybych byl frajer. Bohužel frajer nejsem a tak jsem se musel spokojit se zamumláním čehosi nesrozumitelného, roztřeseným drcnutím do druhého stolku doprovázeným překotnými omluvami a zmatenou platbou svého nedopitého hruškového džusu (“55 korun.” “Tady, to je dobrý.” “Ehm... Dal jste mi 50.” “Drobný si nechte.” “No ale, to je moc málo.” “Já vám dal malý dýško?” “Ne to ne. Dal jste mi 50.” “Počkat, 50 korun dýško jsem vám nedal, ne?” A tak dále).

Ani nevím jak jsem se ocitl znovu venku před kavárnou. Co jsem ale už teď s jistotou věděl, byl fakt, že nejen ta krásná baristka, ale dokonce celá kavárna viděla, že jsem byl nervózní.

Co se dá dělat, řekl jsem si.

“Nevěš hlavu,” ozval se hlas v mé hlavě. “Já jsem se dobře bavil. A teď pojď domů.”

Rozhodl jsem se ho ignorovat. Hned o ulici dál se stojí fronta na lístky do divadla, tak se mi třeba zadaří tam.