Kryštof Koriandr měl jednu oblíbenou činnost: polykal skleněné kuličky. Rodiče za ním chodili a říkali: “Kryštofe, sklo má dvě velice záludné vlastnosti: je překrásné, ale když se rozbije, může ti velice ublížit. Víme, že jsi ještě malý a nezkušený, ale neměl bys to dělat. Mohlo by se ti nakonec něco stát.”

Kryštof si to uvědomoval, ale nemohl se své zálibě ubránit. Krásné, zelené, červené a tyrkysové kuličky ho nepředstavitelně lákaly. Byly tak průzračné a čisté. Leskly se na sluníčku a lámaly jeho světlo do ještě širší palety barev. Vždycky když na ně Kryštof narazil, pocítil neodbytný pocit, stát se alespoň na chvíli součastí té nepopsatelné krásy, kterou pro něj skleněnky představovaly.

Polykal je postupně, kousek po kousku. Možná, aby si to víc užil, možná proto, že by jich víc najednou spolykat nedokázal. A spokojeně sledoval, jak ho naplňuje radost a nedozírná blaženost. 

I přes to, že mu rodiče všechny skleněnky zabavili a nejen oni mu spílali, aby toho nechal, že to není nic bezpečného a ať si najde nějakou pořádnější zábavu, Kryštof polevit nedokázal. 

Kryštof totiž toužil po průzračnosti, po neposkvrněné prázdnotě, a věděl, že se k ní dostane pouze, pokud bude něco v sázce.

Pokud chcete dosáhnout něčeho tak velkého, jako je průzračnost, musíte pro to být ochotni spoustu obětovat. 

Kryštof Koriandr proto nepolevil a dál a dál polykal. Zda jednoho dne narazil spíš na nirvánu, než na nešikovně naťuknutou skleněnou kuličku nevím. A jsem za to rád. V naději Kryštofova úspěchu nechám jeho zdraví v sázce.