Jednou v noci mě pohltilo ticho

a zaplavila samota tak náhle

až mě z toho zazáblo u srdce.

Ne, že bych na samotu nebyl zvyklý.

Ne, že by mi vyhovovalo poslouchat po nocích rámus.

Jen jsem nečekal, že se u mě zjeví s takovou okázalostí.

Samota se ke mě naklonila

Lehce se dotkla mých vlasů

A šeptla do ticha:

“Napsal ty jsi někdy vůbec něco veselého?”

Zamračil jsem se.

Potom zamyslel.

Zapátral v hlavě po svých nápadech za posledních několik měsíců.

Snažil se mezi nimi najít alespoň záblesk radosti, tepla či barev.

Zasmála se řinčivým smíchem.

Párkrát se kolem mě otočila.

Pohladila mě po tváři.

A pak zmizela v černé tmě za oknem.

Já zůstal sám

uprostřed prázdného bytu.

S mrazem v zádech.

Rukama v pěst.

A skřípějícíma zubama.

Nadával jsem do prázdna.

Otevřel jsem okno a plival do nočního města.

“Oni se těžko píšou vtipy, víš,

Jen tak sám sobě do šuplíku!”

Ne, že bych na samotu nebyl zvyklý.

A ne, že by mi vyhovovalo dělat po nocích rámus.

Občas si ale člověk nemůže pomoct.

A rád si někde představuje někoho,

Kde nikoho

Ve skutečnosti nemá.

Z mého oprávněného rozhořčení nad tou drzou samotou mě vytrhl až soused, co praštil do zdi ve vedlejším bytě.

“Budeš už držet hubu? Nejsi tu sám!”

Uklidnil mě potom.

Až mě z toho zazáblo u srdce.